Na kurtu / Blog

Aprílový Egypt aneb není hotel jako hotel

21.4.2018

Na turnaj do Egypta první dva týdnu v dubnu, jsem se moc těšila, protože jsem měla možnost vycestovat se svým přítelem Brianem. Vloni na podzim se z našeho kamarádství stalo něco víc a Brian, který žije většinu roku v USA (Brian je Američan, narozený českým rodičům a žije ve Washingtonu) měl možnost zůstat delší dobu v Čechách a trénovat. Ano, je to také tenista jako já.

Turnaj se konal ve známém letovisku Sharm Al Shejk. Tyto turnaje, které slouží jako odrazový můstek pro dorostence začínající v ženském a mužském profi tenise mají svá pravidla. Většinou se odehrávají v nějakém komplexu, kde je ubytování, kurty a veškeré zázemí pro hráče. Tyto turnaje jsou placené a střediska vydělávají na tom, že hráči mají povinnost v komplexu bydlet a stravovat se, aby měli zdarma také vstup na tenisové kurty a mohli trénovat. Říkám to proto, že jsme udělali zásadní školáckou chybu a spletli si název hotelu, kde jsme měli bydlet. Hotely se jmenovaly téměř totožně a my nad tím prostě moc nebádali. No to se nám posléze dost vymstilo!

 

 

Ihned po příjezdu jsme poznali naši chybu a začali vše řešit. Bohužel mentalita Egypťanů je velmi přátelská, ale spíše vypočítavá a hodně na peníze. Manager, který nám vše zařizoval, nám nabídl náhradní řešení, které bylo co nejblíže oficiálním kurtům. Tam jsme se tedy v noci ubytovali a usnuli vyčerpáním. Ráno jsme zjistili, že se nejedná o hotel a ale o komplex apartmánů nebo spíše bytů.

Na pokoji byli švábi, netekla pořádně voda, a jak jsme později zjistili, stravování bylo hodně omezené. Po snídani, která se skládala pouze z omelet a omezeného výběru ovoce, jsme vyrazili trénovat a zde začaly všechny naše problémy. Kurty byly daleko a museli jsme chodit pěšky, nebo jezdit taxíkem. Na kurtech nastal problém s tím, že jakmile zjistili, že nebydlíme v oficiálním hotelu, chtěli po nás peníze (50 dolarů za hodinu na půlce kurtu) jak za hraní, tak za vstup. Do areálu nás pak téměř nechtěli vpustit, v hotelu nám vzali pasy a dostali jsme kartičky, se kterými byl i tak vstup velmi omezený. Zdarma jsme mohli hrát, jen když jsme byli v hlavní soutěži. Cílem tedy bylo vydržet v ní co nejdéle, bohužel asi souhra podmínek a všech problému s tréninkem, způsobila, že jsem vypadla hned v prvním kole. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Byli jsme každý den mínus 100 dolarů a navíc jsme celých 20 dní neměli oběd. Jediný náš hotel byl totiž jen s polopenzí a do těch all inclusive jsme se nedostali. Restaurace v areálu otvírali až v 18:00 a v obchodech byla tvrdá smlouvací realita. Nikde nebyli cenovky a vše se muselo dohadovat s prodejci. Stalo se tak, že ta samá věc stále pokaždé jinak.

Manažer hotelu nám po celou dobu pobytu sliboval, že pomůže sehnat náhradníky a dovolí nám se přestěhovat, ale to se nestalo. Určitě bych všem doporučila, aby v těchto zemích nevěřili na přátelský úsměv a opravdu se pokusili bojovat a nedat se, ze všeho a z každého se snaží vytáhnout peníze a obohatit se hlavně ve svůj prospěch. Za hloupost se tedy bohužel platí, výběr hotelu byla naše chyba a opravdu si příště dám velký pozor, než něco zarezervuji na tak dlouhou dobu a pošlu platbu na celý pobyt. Také jsem se rozhodla napsat do ITF (mezinárodní tenisové federace), aby na stránky turnajů tyto informace uváděli a doplnili také název a adresu povinného hotelu. Předejde se tak mnoha omylům a nepříjemnostem pro všechny, kdo nejsou tak zběhlí, nebo s touto praxí prostě jen nepočítají.  Bylo to ponaučení, ale jedeme dál!

Na závěr bych to asi uzavřela tím, že se nedivím, že s tímto přístupem se jezdí do Egypta nechat okrádat stále méně lidí a pokud se do Egypta už nikdy nepodívám, nebude mi to ani trochu líto.

Od svého návratu se začínám pilně chystat na antukovou sezónu, protože jak se říká – PRACTISE MAKES PERFECT!

Užívejte začínajícího léta a já se s vámi podělím zase brzy o další zážitky.

Vaše Kája